VÍCE NEŽ 300 LET HISTORIE
Pakoszow, pozdně barokní panství nacházející se na samotě mezi Piechowicemi a Jelení Horou. Mimořádně zajímavé je spojení palácového charakteru s funkčním využitím budovy jako bělírny lnu. Od dubna 2012 funguje budova, v níž v dřívějších letech sídlil mimo jiné sirotčinec a která patřila soukromým majitelům, jako palácový hotel. Přečtěte si více o naší historii!
WOAL Z JELENIA GÓRA
Od pozdního středověku byly lněné výrobky nejdůležitějším produktem v hospodářství jelenohorského údolí. Vyráběli je především rukama rolníků, žen a dětí. Zejména v Jeleniogórské kotlině se tkalo speciální tenké plátno zvané voile. císař Ferdinand II. v roce 1630 udělil městu Jelenia Góra privilegia, která přispěla k rozvoji a rychlému hospodářskému růstu Jeleniogórské kotliny. V roce 1638 byla založena obchodní komora. Do tohoto spolku patřili pouze rodilí obchodníci, kteří zároveň museli kontrolovat shodu kvality výrobků.
WOAL LORDS
příslušníků kupecké sociality se vyvinula aristokracie kupců, ne horší než rodová šlechta a stejně bohatá. Tito takzvaní "páni závoje" si mohli dovolit stavět nákladné kupecké domy, které sloužily jako sklady a překladiště a měly většinou v patrech velké sály pro slavnostní účely.
Titulárním nejvýznamnějším představitelem kupecké šlechty byl Christian Menzel (1667-1748), který patřil k nejbohatším obyvatelům města a zároveň vlastnil nejkrásnější dům v centru Jelení Hory. Právě Menzel se nejvíce zasloužil o výstavbu a financování evangelického milostivého kostela, jednoho z nejkrásnějších kostelů ve Slezsku. Kromě toho financoval také varhany, které lze v plné kráse poslouchat a obdivovat dodnes.
BAROKNÍ PALÁC
Areál dříve patřil k panství Schaffgotschů. Přestavba na barokní palác se uskutečnila v roce 1725 zásluhou Johanna Martina Gottfrieda (1685-1737), pozdějšího starosty a člena církevní rady, švagra jelenohorského obchodníka se lnem ("Schleierherrn") Christiana Mentzela(1667- 1748).
Palác má spolu s mansardovou střechou tvořenou obdélníkovým kvádrem a bočními výstupky pozdně barokní jižní průčelí. První patro má jednoduché klenuté stropy. V prvním patře jsou obytné a reprezentační místnosti s velkým hodovním sálem, jehož strop je pokryt alegorickými freskami. Pruský král Fridrich II. navštívil palác v letech 1759, 1777 a ještě jednou v roce 1785.
BĚLIDLO LNU
Dalšími majiteli byli Georg Friedrich Smith (1703-1757) a od roku 1771 Heinrich Hess (1745-1802), obchodník a ředitel cukrovaru v Jelení Hoře. V této době se ustálil název Hessova Bielarnia.
Budova sloužila k obytným účelům a jako bělírna plátna. Materiály se namáčely v kádích v prvním patře, oplachovaly se a ukládaly na louce k sušení. Voda potřebná k tomuto účelu se čerpala z řeky Kamienna, která tekla nedaleko. Takzvaná vodní privilegia potřebná k tomuto účelu byla udělena na základě osvědčení krále Fridricha II. z roku 1777. Bělidlo bylo z ekonomických důvodů přestavěno v roce 1856.
ZVLÁŠTNÍ HOSTÉ
Místo setkávání Za vlády Heinricha a Erdmuthe Hessů (1755-1808) byl palác místem setkávání mnoha intelektuálů a navštěvovali jej mj;
básník Friedrich Gottlieb Klopstock, karkonošský malíř Sebastian Carl Christoph Reinhardt (1738-1827), rada Johann Joachim Christoph Bode, válečný poradce Jonae a John Quincy Adams, pozdější prezident Spojených států amerických.
PALÁC JAKO PAMÁTNÍK
Po smrti Heinricha Hesse přešel palác do vlastnictví jeho bratrance, adoptivního syna Johanna Daniela Hesse (1764-1854). Pozdější majitel angažovaný v soudním sporu Daniel Hermann Hess (1815-1884), působící jako advokát v Jelení Hoře, využíval palác jako letní sídlo. Posledními obyvateli byli Margarethe Drewes, roz. Hessová (1872-1939) s manželem pastorem Hansem Drewesem a sedmi dětmi. Pakošovo bělidlo zůstalo v jejich vlastnictví až do roku 1945.
V důsledku války připadlo téměř celé Slezsko Polsku. Majitelé Pakoszowa byli polskými úřady vyvlastněni. Následně byl palác využíván k různým účelům - mimo jiné jako sirotčinec. Později zůstal prázdný. Od 1. září 1959 je palác zapsán na seznamu památek pod číslem 630/619.
NOVÝ ŽIVOT PALÁCE
Vnuk posledního majitele Hagen Hartmann (nar. 1941 v Breslau) získal v roce 2005 budovu, která v té době patřila soukromému polskému majiteli. S pomocí architekta Christophera Jana Schmidta ji v letech 2008-2012 upravil na hotelové funkce, zrestauroval a rozšířil.
O restaurování barokního sálu s iluzionistickými a alegorickými malbami se postaral drážďanský malíř Christoph Wetzel, který restauroval také barokní kopuli drážďanského kostela Frauenkirche. Původní malbu, která se do dnešních dnů nedochovala, namaloval barokní malíř Johann Franz Hoffmann.